Září 2012

Run run run!

7. září 2012 v 19:51 | Muchachita
Nike Run Prague.

Pro mě tři kouzelná slůvka.

Možná to znáte.
Běh Prahou.
Deset kilometrů.
Spousta nadšenejch lidí.
Báječná atmosféra.

A já to chci zažít taky.
Tu neutuchající podporu od lidí kolem trati.
Ten báječnej pocit štěstí v cíli.

Chci sama sobě dokázat,
že na to mám.
Že to, že mám astma neznamená,
že nemůžu.

Ne.
Protože já můžu.
A chci!
A taky to dokážu.

Od zítra začínám běhat.
Začnu na dvouch kilometrech.
A ono to půjde.

Dneska jsem se na tohle téma bavila s mym učitelem těláku.
Říkal, že do toho příští rok chce jít taky.
Tak třeba poběžíme spolu (:

Děsně se těšim.
Ani vlastně ale nevim na co.
Ale jestli vydržím běhat minimálně pěktrát do týdne,
Měla bych bejt dobrá.

Na zimu překecám rodiče,
aby mi koupili permanentku do fitka přez zimu,
abych nevypadla z kondice a pak na jaře umírala.

Jó, já to prostě dám!
A nikdo mi v tom nezabrání! ♥
Počet komentářů: 1

Smiling stranger ♥

6. září 2012 v 17:54 | Muchachita
Dneska jsem jela domů busem s jednim takovym klukem.
No, mohlo mu bejt tak přes 18.
Já seděla úplně vzadu na jednom z těch pěti sedadel
a on si sednul do předposlední řady ale o uličku vedle.
(Nevím jak jinak to vysvětlit)
Bylo to přesně tak, jak jsem chtěla.
Skvěle jsem na něj viděla,
a k mojí smůle (?) on na mě.
Prohlížela jsem si ho.
Hódně podrobně.
Měl na sobě džíny, tmavý tričko a bílý kotníkový tenisky.
V uších měl sluchátka od iPodu a hrál mu tam rock.
Měl krásně rovný zuby a oříškový oči.
Koukala jsem na něj,
hypnotizovala ho, doslova :D
Vždycky, když se kouknul i on na mě,
usmála jsem se a uhnula pohledem,
totéž udělal i on.
Nevědomky jsem si přitom hrála s vlasy nebo s řetízkem od Kuby.
Když jsem se koukala na mobil, kolik je hodin,
už automaticky jsem se koukla na smsky od Kubína.
Asi jsem se přitom usmívala nebo nevim, ale on to očividně poznal...
Vystupovali jsme dokonce na stejný zastávce.
Venku mi jen tak jakoby mimochodem řekl:
,,Doufám, že se ho brzo dočkáš. Měl by si tě vážit."
a odešel. Chvíli jsem jen tak stála na místě a přemejšlela nad tím,
co ten kluk právě řekl.
Bylo to tak vidět?
Nebo je nějakej kdosi že umí číst myšlenky?
Nebo to prostě ví..?

Já nevím. Jsem z toho celá nějaká špatná.
Ale zároveň je to povzbuzující.
Chtěla bych mu poděkovat....
Přidat komentář

Nothing. Really?

4. září 2012 v 19:38 | Muchachita
Jsem smutná.
Nebo ne?

Jsem šťastná.
Nebo ne?

Nevím.
Vážně ne?

Vážně.
Vážně netuším.

Necítím nic.
Absolutně.

Jsem prázdná.
Bez emocí.

Bez citů.
Bez pochopení.

Je to tím, že je pryč?
Možná.

A možná taky ne.
Ale spíš jo.

Je to divný.
Necejtit nic.

Je to jako nepříjemný jako zvracet
a nemožný jako cejtit jídlo který jste nesnědli.









Chtěla bych.
Nějak se mi ta věta tady automaticky napsala.

Ale je to pravda.
Chtěla bych, a moc.

Jenže co?
Co bych chtěla??

Já vlastně ani nevim.
Asi.

Asi určitě.
Je to vážně zvláštní.

Nic necejtit.
Nic nevědět.

Ničím si nebejt jistá.
Nevědět, komu věřit.
Počet komentářů: 4

I like how it smells.

3. září 2012 v 19:48 | Muchachita
Dneska jsem si na sebe vzala svetr,
kterej jsem na sobě měla když jsme byli venku a pak u tebe.

Pamatuješ?
Říkal jsi, že mi moc sluší.

Ale musím ho dát vyprat.
Proč?

Je to lehký.
Pořád voní po tobě.

Je z něj cítit tvoje pitomá voňavka,
tvůj snobskej byt a ty tvoje hnusný cigára.

Ale víš co?
Nevadí mi to.

Možná trochu.
Vyvolává to ve mě ty krásný vzpomínky víš.







Na to, jak jsme leželi u tebe v posteli,
jen tak, oblečení.

Vedle sebe a se zavřenýma očima.
Jak jsi mi povídal, že by ses vedle mě chtěl každé ráno probouzet a večer usnínat.

Na to, jak jsi se schválně snažil, aby ten kouř nešel na mě.
Na to, jak jsi mě držel pevně u sebe, když jsem měla strach.


Je zvláštní,
jak mi to všechno dokáže vrátit jediná věc.

Ale vím,
že něco takovýho dlouho nezažiju.

Protože ty seš daleko
a já tvrdnu tady v tý díře.

Chybíš mi...
Počet komentářů: 3

We all have changed...

3. září 2012 v 15:40 | Muchachita
Přiznejme si to,
všichni jsme se změnili.

Někdy mezi koncem a
začátkem školy.

Všichni jsme si šli
svými směry.

Zlomená srdce
a rozbitá přátelství.

Začaly nové lásky
a noví lidé přišli do našich životů.

Dlouho jsme nebyli venku spolu jako kruh přátel
kteří by spolu mohli vydržet navždycky.

Už dlouho jsme nemluvili hodiny a hodiny o ničem.
A nejspíš už ani nebudeme.

Každý z nás se změnil.
Někdo k lepšímu, někdo k horšímu.

Tak už si to konečně přiznejme...
Všichni jsme se změnili...!
Přidat komentář

Have you ever..?

1. září 2012 v 22:11 | Muchachita
Brečeli jste někdy tak moc,
že jste nemohli ani pořádně dýchat?

Já jo.
Před chvílí.

Teď už mi jenom tečou slzy
a trochu se klepu.

Pořád si musim číst to,
co mi Kuba psal.

Na facebooku,
v smskách...

Je to tak krásný...
Ale zároveň tak ironický.

Nikdy jsem netušila,
že pro mě bude tolik znamenat.

Cejtim se tak...
Nijak.

Prázdně.
Necitlivě.

Mám nutkání mu napsat.
Ale nevím co.

Ráda pozoruju krev.
Když teče...

Třeba mě po ruce.
Jako právě teď.

Vím, že bych to dělat neměla,
ale vždyť jsou to jen dvě čárky.

Dva zářezy.
Jako já a on.

Už je to tak deset minut
a krev pořád teče.

Shlukne se v jednu velkou kapku
a stýká mi pomalu po ruce.

Nechává za sebou rudou cestičku.
Stejně jí ale rychle smažu mokrým kapesníkem.

Nemusí nikdo nic vědět.
Jen já a on.

Navždycky..
Přidat komentář

Hi September. Please be nice.

1. září 2012 v 14:57 | Muchachita
Už je to tady.
Září....

Září, září, na léto jde stáří...

V pondělí se jde zase do školy.
Á, to je mi novinka.

Nevadí mi to.
Asi.

Aspoň mi to čekání rychleji uteče.
Čekání...

Ach bože.
Jak to mam jenom přežít?

Nikdy mi nedošlo, že je měsíc tak moc dlouhej...
Budu bez něj přesně 26 dní.

To je 624 hodin.
A 37 440 minut.
A 2 246 400 sekund.

Jo, to je dost...
To je moc.

Sakra, fakt nějak dlouho...
Je to divný.

ALe zase když vezmu v potaz to,
že každej tejden strávim ve škole plus mínu 40 hodin...

Znamená to,
že opravdu užírat se myšlenkou,

že bych právě teď mohla bejt s ním
budu moct jenom 584 hodin.

Ale furt je to hodně.
Pchá....

Ale do školy se těšim.
Trochu...

Zabiju tim poměrně dost času.
A budu mít nějaký aktivity.

Ale nevim koho to napadlo,
nasrat nám do jednoho dne děják, ájinu, frájinu, chemii, zemák a bižuli.

Fákt to vymejšlel nějakej inteligent.
Ale na tom nesejde.

Vlastně nesejde asi na ničem.
Achjo.

Je to divný, divný, divný...
Stejně jako já.
A tenhle článek.
A celkově všechno.

Né, začíná mi definitivně hrabat.
Zavřete mě někam!
Počet komentářů: 1