Říjen 2012

Hugs.

22. října 2012 v 12:39 | Muchachita
Tiché objetí.
Znamená tisíc slov.

Pro ty,
Kteří se cítí využitě.

Vždycky brečím ještě víc,
když mě někdo obejme abych přestala.

Nevím proč.
Ale nepřijde mi to vyloženě divný.

Prostě to tak je.
A čau.

Ráda lidi objímam.
A ještě radši jsem objímána.

Nevím proč.
Ale prostě to tak je.

Miluju ten pocit,
když někoho neočekávaně obejmu.

A on se usměje
a zlepším mu tím náladu.

Ale ještě víc miluju ten pocit,
když mě někdo neočekávaně obejme zezadu.

A já cítím jeho tlukoucí srdce.
A jeho ruce okolo mého pasu.

A jeho dech na mé šíji.
A jeho tělo u mého.

Miluju ty lidi,
kteří mě rozesmějou i když na smích nemám vůbec náladu.

Miluju, když mě někdo pevně sevře v objetí
a jen tak mě drží.

Miluju,
když mě někdo objímá....

Tenhle článek postrádá absolutní smysl, ale máme ve škole IKT, já mam psavou a prostě něco napsat potřebuju,
abych se tady nerozbrečela. Takže tak. Jen tak mimochodem, o nemístné poznámky nestojím ;D

5 things you don't know about me.

21. října 2012 v 13:22 | Muchachita
1. Chci být hubenější a mít delší vlasy.
No jo, já vím, říká to spousta holek. "Ježiš já jsem tlustá, musim zhubnout" a takový ty klasický kecy. Ale ne, já si nemyslím, že jsem tlustá, mám vlastně docela dobrou postavu, ale prostě chci mít o trochu menší stehna a prsa. Delší vlasy chci proto, že se s nima dá dělat spousta věcí a vypadaj krásně. Já s mejma po ramena se můžu jít vycpat..

2. Chci jít studovat na Yale
Hrozně, hrozně moc tam chci. Studovat tam práva, nebo žurnalistiku. Jenže to bych musela bejt děsně chytrá, abych si udržela stýpko... Stejně to asi nevyjde.
<33

3. Jsem unavená a znuděná svým vlastním životem.
No vážně. Můj život je děsně stereotypní. Ráno vstanu, nasnídám se, namaluju, jdu do školy, vydržim tam těch sedm hodin, jdu domů, učím se, kouknu na internet, jdu se psem, jdu spát a zase od začátku. Nebaví mě to. Hrozně se těšim, až budu mít vlastní byt, zaměstnání, a budu si moct dělat víceménně co chci. Protože mě nebaví dělat to, co po mě chtěj a očekávaj ostatní. Já chci dělat to, co chci já!

4. Jsem necitlivá.
Jeden z mých největších problémů. Nedávám najevo svoje pocity. Téměř nikdy. Jsem šťastná, jsem smutná, jsem naštvaná, je to jedno, protože se vždycky tvářím stejně. Vždycky koukám do nikam a utápím se ve svejch vlastních myšlenkách. Je to špatný, protože se nedokážu před nikým z ničeho radovat, i když bych nejradši skákala radostí. Stejně jako nedokážu projevit lítost. Nevím proč, prostě mi to nejde. Štve mě to...

5. Jsem ráda sama.
Miluju, když se sama procházím Prahou, sama sedím v kavárně nebo sama objevuju nový a neznámý místa. Nerada se spoléham na ostatní lidi a nerada jsem na nich závislá. Nejlíp je mi samotné. Můžu si dělat co chci, kdy chci, jak chci a nikdo mi do toho nekecá. Nikdo mě nemůže soudit. Ani pomlouvat. Žiju ve svém vlastním světě, o kterém vím jenom já a je tam všechno podle mě. Je to můj film, kde jsem já režisér a zároveň hlavní postava. Nesnáším lidi co se mě snaží vrátit do reality a nebo se snaží vloupat do mýho světa.

(type-name-here)

16. října 2012 v 22:22 | Muchachita
Můžeš odejít, jestli chceš.
Pro mě za mě, klidně si běž.
Nechci, abys tu zůstal pokud o to nestojíš,
jenom bys měl vědět, že tím nic nezměníš.
Nestojím o to, byt zase zlomená,
protože ty mě neuvidíš sraženou na kolena.

Už nejsem ta tvoje beruška,
ale ty jsi pro mě stále horší než dávka háčka.
Jsi jako droga bez který je těžký žít,
ale tebe si nekoupím, nestačí jen chtít.

Jsi jako jedna z jizev na mém stehně,
co jednou zmizí, ale já o ní budu do konce vědět.
Kdybych se tě zeptala, jestli mě máš rád,
vím, že bys řekl "Mám" a to by byl můj další pád.

Zase bych ti uvěřila
a cokoli sobě upřela.
Jenom abych byla s tebou,
a mohl bys mě mít klidně celou.

Zas bys mi dal spoustu pěknejch slibů
a potom si jenom odešel v klidu.
Napovídal bys mi spoustu sladkejch řečí,
ale já už nikdy nebudu tou holkou, co pro tebe brečí...

Us, children from station ZOO.

16. října 2012 v 19:19 | Muchachita
Uprostřed toho páchnoucího nepořádku stála zářivě bílá postel. Hned jsem se na ni vrhla. Tiskla jsem tvář do polštáře a čichala tu andělskou vůni. Říkala jsem si, že v tak čistý posteli jsem snad ještě nikdy neležela.
Axel řekl:,,To jsem povlíknul pro tebe." Každou sobotu, když jsem přišla, byla postel čistě povlečená. Spala jsem v tom vždycky jenom jednoum oni si povlečení snad nikdy neměnili.
Kluci mi vždycky kupovali k jídlu a pití to, co jsem měla nejradši. Chtěli mi zkrátka udělat radost. Hlavně mi ale kupovali ten nejčistší fet. Játra mi pořád ještě nedávaly pokoj. Když jsem si píchla špinavou drogu, bylo mi blbě. Měli o mě velkou starost, a tak mi kupovali to nejčistší háčko, i když bylo drahý. Ty tři se o mě skutečně starali. Měli vlastně jenom mě. A já měla hlavně Detlefa, pak Axela a Bernda a pak už nikoho.
Byla jsem šťastná tak, jako málokdy. Cejtila jsem se v bezpečí. Cejtila jsem se doma. Odpoledne na stanici ZOO a o víkendu v páchnoucím heráckým brlohu.
Delef byl nejsilnější a já nejslabší v partě. Připadala jsem si klukům podřízená, hlavně proto, že jsem holka. Ale poprvé jsem využívala toho, že jsem slabá. Detlef mi ten pocit poskytoval, jak jen to šlo. Všichni tři, Detlef, Axel i Bernd, byli vždycky po ruce, když jsem některýho z nich potřebovala.
Měla jsem kluka, kterej dělal to, co by jinej herák sotva dokázal: o každej balíček háčka se se mnou rozdělil. Kterej pro mě vydělával peníze tou nejhnusnější prací, jaká jen může bejt. Musel udělat denně o jednoho nebo dva zákazníky víc, abych měla taky já fet. U nás dvou to bylo jiný než mezi jinejma herákama. Přítel šel s teploušem pro svou přítelkyni. Byli jsme nejspíš jedinej pár na světě, kterej takhle žil.

. . .


Nejsem si jistá, jestli mezi lidma, který nejsou závislý na drogách, existuje takový přátelství jako tenkrát v naší partě. Právě tohle bezvadný přátelství, který mezi feťákama ze začátku vzniká, láká i jiný lidi.






Jo, je to z tý knížky. My děti ze stanice Zoo. V knihovně jsem na to narazila jako na knížku potrhanou, bez obalu a bez budoucnosti, tak jsem si jí pučila a že prej si jí můžu rovnou nechat doma. Nevěděla jsem co od ní čekat. Chvíli jsem na ní neměla čas, a dneska ráno se začetla a už nemůžu přestat. Je úžasný, jak to Christiane F. popisuje. Dojalo mě to. Až k slzám. Když si uvědomím, že takovýhle příběhů je kolem nás spousta, že každej den umře na předávkování heroinem nebo na absťák několik lidí...
Je to docela děsivý. Ještě když si prohlížím fotky těch mladejch narkomanů, co umřeli pár let po tom, co začali s heroinem, jde mi mráz po zádech. Nedokážu si představit, že bych ve dvanácti začla brát LSD, a spoustu jinejch měkkejch drog, ve třinácti zašla špuňat háčko, to si pak začala i píchat a nakonec si na dávku vydělávat prostitucí. A přitom si pořád namlouvat, že můžu kdykoliv skončit.
Vážně mě to trochu děsí....

And maybe it's simple.

15. října 2012 v 12:56 | Muchachita
Možná jsem definicí svojí vlastní krásy
a možná jsem hezká.

Možná mám na to v životě něco dokázat
a možná mám velké ambice.

Možná bych měla být více ohleduplná
a možná bych pak ztratila kousek sebe.

Možná můžu mít každého kluka kterého chci
a možná je to moje mínus.

Možná bych měla zapomenout co mě zranilo
a vzpomenout si, co mě to naučilo.

Možná bych měla přestat myslet na lidi kterým jsem jedno
a možná bych je měla milovat dál.

Možná bych měla začít lidi přestat přesvědčovat o tom, že je mi faj
a možná by mě pak odsoudili.


Možná bych měla změnit svůj život
a možná bych měla být pořád stejná.

Možná je to všechno jednoduché
a možná až moc složité....

Winter <33

14. října 2012 v 15:36 | Muchachita
Já už chci zimu.
Pořádnou.

Se sněhem.
A mrazem.

Těšim se na to,
až ráno vykouknu z okna a tam bude sníh.

Až se budou nosti zimní boty,
kabáty a čepice.

Až budu mít od mrazu červený tváře
a na řasách se budou zachytávat vločky sněhu.

Až se mi bude dech srážet v obláčky páry
a já budu radši zachumlaná v šále.

Až mi budou mrznout ruce
a pak si je budu ve škole rozehřívat na topení.

Těšim se na to,
až po sobě budeme házet sněhové koule.

A až mě kluci zase vyválí v tričku ve sněhu
a potom mi pučí vlastní mikiny.

Až po škole půjdem všichni bruslit
a pak si stěžovat na natlučený zadky.






Až budu ve škole usrkávat ten nechutnej obarvenej blivajz z automatu
a mít pocit, že je to strašně dobrý.

Až budu sedět ve Starbucks
a pozorovat spěchající a mrznoucí lidi na druhé straně okna.

Až budu potom doma v posteli,
a pít kakao s marschmellownama.

A koukat oknem ven a pozorvat vířící vločky.
A těšit se na Vánoce.

A shánět vánoční dárky.
A čichat tu vůni svíček a ozdob všude kolem.

A zdobit stromeček.
A sedět před krbem a číst si.

A mít ten fajn divnej pocit,
že už jsem zase o rok starší.

A pak se zase těšit na jaro...

Always perfect.

4. října 2012 v 18:33 | Muchachita
Ne, nebaví mě to, vážně ne.
Dneska se mě ve škole jeden můj spolužák a dobrej kamarád zeptal, jestli mě to baví.
Jestli mě baví bejt vždycky hezky oblečená,
vždycky připravená,
vždycky mít všechno srovnaný
a dokonale naplánovaný.
Ne, nebaví mě to.
Ale už jsem si na to zvykla.
Už od prvního stupně základky jsem si oblíkala každej den jiný oblečení,
vždycky se snažila aby mi to slušelo,
vždycky jsem byla naučená, připravená
a ani vlastně nevim proč.

A i teď je to podobný.
Každý večer vybírám oblečení, který si druhej den vezmu na sebe,
připravim si k zrcadlu šminky abych ráno nezmatkovala,
udělám si pití a svačinu, nachystám věci a zapnu budík.
Naučím se na všechny předměty co máme, kdyby náhodou nějaký zkoušení nebo něco.

Já prostě nevím proč
ale vždycky se snažím bejt "dokonalá".
Mrzí mě, když selžu, zklamu samu sebe.
Vždycky se snažím bejt o krok napřed,
ale už mě to unavuje....

Děsí mě to..