Únor 2013

In my world, it's normal.

28. února 2013 v 17:25 | Muchachita
V mém světě je tohle normální víš?
Nepřijde mi to divný.



Tam, kde žiju,
to tak prostě chodí.



No a co,
že Tobě tohle nepřijde normální.




Já zase nechápu,
že je Ti moc dát za malý kafe šedesát kaček.



Own a piece of sky.

27. února 2013 v 12:11 | Muchachita
Řekli jsme si,
že nám patří kousek oblohy.




A počítali jsme hvězdy.
Napočítali jsme jich 324.





Ukradl pro mě jednu hvězdu z nebe,
a dal mi jí do srdce.




Prý, abych nezapomněla.
Jak bych ale taky mohla?




Vždyť to bylo tak kouzelné,
Ta jedna noc.



Byli jsme na pláži,
a představovali jsme si to nekonečno za obzorem.



Utíkali před vlnami,
a nakonec se stejně vykoupali i v oblečení.



Skládal můj obrys mušličkami do písku,
a já ho pak zahrabávala.



Běhali jsme,
a chytali světlušky.



Bylo to jedno,
protože vždycky stejně uletěly.



Usnuli jsme tam, kam příboj nedosáhne
ve vzájemném objetí.



Když jsme se probudili,
byl čas se rozloučit.



Hvězda v srdci,
šrám na duši.



Zklamání ve tváři
a teď?



Jen vzpomínky.
Vzpomínky...



Vzpomínky.
a zhasínající hvězda v srdci.

Holding hands all the time!!!

22. února 2013 v 16:26 | Muchachita
Tělocvik,
fuj.



Ale dneska to bylo lepší než normálně.
Bylo to úžasný.



Jako kdyby učitel věděl,
že je tu nedostatek fyzickýho kontaktu.



Napřed nás rozdělil holky - kluci
a museli jsme jít na opačný konce tělocvičny.



Pak jsme běhali.
Normálně nuda, ale dneska...




Měli jsme se vždycky potkat ve středu s tím,
kdo stál naproti nám a plácnout si.



Byla jsem ve dvojici se Štěpánem,
nejhezčím klukem ze třídy.


Kdysi jsme k sobě něco cítili,
a stále se to úplně nevypařilo.



Cítila jsem to už jen i u toho "plácání".
No vlastně to tak úplně plácnutí nebylo nikdy.



Spíš takové pohlazení.
Jako by se bál.



Jako by měl strach, že mi nějak může ublížit.
Zase...



Pak jsme se vždycky měli v prostřed otočit o sebe
a pokračovat.



Jeho dotyky byly tak jemné a opatrné,
jako by se bál že se rozpadnu nebo co.



Pak jsme hráli na babu.
Jak dětinské, trapné a nudné.



Ale byli jsme ve dvojicích.
Kluk-holka.



Drželi jsme se za ruce.
A nesměli se pustit.



Nám to nědělalo problém.
Vůbec.



Naše prsty byly propletené
a nepustily se ani když se nikdo nedržel.



Byli jsme naprosto sehraní, já a on.
Jako jedna duše ve dvou tělech.



Věděli jsme,
kdy a kam uhnout, kdy zastavit, za kým jít.



Dokonalost.
Skoro.



Potom jsme hráli basket,
dva na dva.



Střídali jsme se.
Učitel naši dvojici nazval jako "Topmodels".



Napřed jsem nechápala,
ale pak mi to vysvětlili.




Kluci říkají (prý) o mě to samé,
co holky o Štěpánovi.



Jestli je to pravda,
můžu být jen a jen ráda.



Nechápu to.
Mám ho pořád trochu ráda.



Má holku.
A já na ní žárlím.


Jsou šťastní.
Myslím.


A taky trochu doufám.
On má právo na trochu štěstí.



A jestli ho má s ní,
tak ať jim to vydrží.

Forever?

18. února 2013 v 12:46 | Muchachita
Navždycky?
To asi těžko.


Všechno,
co znamená navždycky,



je to, co máme mezi
"ahoj" a "měj se".



Nic není navždycky.
Nic.



Vzpomínky se ztratí.
Dopisy vyblednou.



Konverzace se smažou.
Lidi odejdou.



Nic není navždy.
Nic.


Ani my nejsme.
Ani nikdo.



Všechno jednou zmizí,
odejde, vypaří se, vybledne, ztratí se.


Tak to prostě je.

Lidi přicházejí a odcházejí.
Někteří nám navždy změní náš život.


Ale přesto odejdou.
Jako všichni.



Jestli i ty chceš odejít,
můžeš.


Ale budu si tě pamatovat,
víš.


Pamatuju si každého,
kdo odešel.


Teda, zatím...

But this is my birthday!

16. února 2013 v 19:56 | Muchachita
Tohle jsou přece moje narozeniny,
můj den!


Tak co je špatně?
Kde se stala chyba?


Achjo,
já nechci být sama.


Ne dneska..
Ne tuhle noc.


Proč tu se mnou nikdo není?
Proč?



Já chci aby tu se mnou někdo byl.
Kdokoliv...



Proč to vždycky musí být takové?
Má to přece být jeden z nejkrásnějších dnů v roce..


Neměla bych být sama,
neměla bych brečet.


Neměla bych se cpát zmrzlinou,
jahodama a salátem.


Proč to je tak zatraceně na nic?!

Taste of the forbidden fruit.

13. února 2013 v 18:16 | Muchachita
Nesnáším jeho blbej účes.
Nesnášim ty jeho hadí oči ve kterých se zlověstně blýská.
Nesnáším, jak vypadá když spí.
Nesnáším, když na mě sahá.




Je to horší než praskání kostí, a horší než když se zarývá chladný kov do kůže.
Mnohem horší než mrazem pálicí ruce a horší než když horká slza rozmazává řasenku.

Ale co? Co je vlastně horší? Já nevím. Je spousta horších věci, to ano.
Ale znám je snad? Znám? Ne. Nevím. Možná ano. Určitě.




Miluju, jak si vždycky prohrábne vlasy když se mnou mluví.
Miluju jeho zelené oči a jiskřičky v nich.
Miluju jak se jemně dotýká mého těla.
Miluju jeho slabost pro Liester Tigers.




Je to mnohem lepší než milující psí olíznutí na tváři, lepší než čokoláda rozplývající se na jazyku.
Lepší než sladký úsměv od milovaného a lepší než pevné objetí.




Chuť zakázaného ovoce. Miluju ho. Asi jo. Fakt. Možná. Asi nejspíš ne.
Každopádně ho mám hrozně, hrozně moc ráda.
Když spolu nejsme, chybí mi. Žárlím, když je s jinou.



Ale co je to vlastně láska? Už jsem měla vztahy a myslím, že jsem o ni ani nezavadila.
Nikdy jsem nechápala, roč se lidi tolik hrnou do vztahů. Jsou moc složitý a lidem jen ubližujou...
Říkají, že se milují. Nechápu to. Oni tvrdí, že to pochopím, až to ucítím.
Tomu přece sami nevěří ne? No jasně, jde o lásku, ne o Ježíška.




Jeho milovat nesmím. Jenom bych všechno pokazila. Tak jen dál budu snít o tom, jak smím.... </3

I thik it's too much.

8. února 2013 v 7:30 | Muchachita
Myslím že je to moc.
Moc čeho?


Těžko říct.
Moc všeho.


Moc kluků,
které mám ráda.



Moc holek,
které jsou na mě zlé.



Moc pomluv,
které mě mají zesměšnit a urazit.



Moc povzbudivých řečí,
že mi to za to nestojí.



Ha ha.
Ale ano, stojí mi to za to.



Ty slzy a zklamání mi stojí
za ten pocit.



Za ten pocit,
když na mne Ony koukají.



Když mne vidí, jak
se se mnou kluci baví celý den a půlku noci.



Když mne vidí, jak
mne učí jak skákat na snowboardu.



Když mne vidí, jak
mě zvedají, když spadnu.



Když mne vidí, jak
na mě čekají, když jsou náhodou trošku pomalejší.



Nejsem zlá, ani arogantní.
Mám to jen ráda.



Mám vážně svým způsobem ráda,
jak mě za to pomlouvají.



No a co.
Já jsem za to ráda.



Kluci řikají,
že na mě žárlí.



Že se nepotřebuju malovat,
že jsem spkojená se svým tělem.


Že se se mnou baví sami od sebe,
že se jim nemusím vnucovat.


Je to super prostě,
ten pocit... :)


By the way, I hope this will
NEVER read my dear classmates. -_-