já o tebe nechci přijít. Prostě nechci. Ale taky nechci abys byl "jenom kamarád." Ne po tom, co vím, jakej je to pocit když mě sám od sebe chytneš za ruku, nebo mě objímáš v tělocvičně.. Takže buď všechno, nebo nic. A já chci všechno, protože si fakt nedokážu představit, že tě budu vídat objímat jinou, jinou milovat... I když to bych aspoň věděla, že toho jsi schopnej. Ať se rozhodneš (už ses rozhodl - předpokládám) jakkoli, chci abys věděl, že pro mě budeš vždycky něco, někdo "víc" - ten, s kým jsem v bezpečí, ten, komu bych do dlaní svěřila celej svůj život, ten, pro kterýho bych dala ruku do ohně.. Co ruku, já bych tam skočila celá, kdybych měla sebemenší naději, že to k něčemu bude. Je tady tolik věcí co na tobě mám ráda a nesnáším a nerozumím tomu, protože je to prostě jiný. Jiný než jsem čekala. Vlastně jsem nečekala... Když jsi říkal, ať se do tebe nezamiluju, myslela jsem si - byla jsem si jistá - že to neudělám. Ale ono se to blbě ovlivňuje, ani jsem to nestihla zaregistrovat, přišlo to nějak pomalu a nenápadně a teď tady ty pocity prostě jsou a nechtějí odejít. A já snad ani nechci aby odešly...
