talking

7. listopadu 2014 v 22:56 | Muchachita
Tak prostě stojíš a přijímáš rány pod pás. Bolí to?

Občas. Hlavně když se někdo trefí do nezhojené staré rány. To pak mám co dělat, abych udržel slzy.

Slzy?

Slzy. Takový ty slaný kapky co občas tečou z očí.

To někdo jako ty brečí?


Brečí. Ono to prostě jednou za čas na člověka přijde a všechny ty emoce a bolesti musí ven. Buď přes hlasivky, nebo
přes oči. Já skoro nikdy nejsem sám, tak to musí přes oči. To se dá z velké části utajit.

A co napuchlé oči?

Únava. Alergie. Smítko. Spousta věcí na které se to dá svést.

A to tě to třeba nebolí ještě víc?

Co?

To, že se o ten smutek nemáš s kým podělit.

Ale mám.

Jo? A s kým?

Kousek posílám po holubech z náměstí, které potkávám, na jiná náměstí - stejně to ale cestou vytrousí a ztratí.

A s kým ještě?

Další kousky jsou v mincích, které házím pouličním muzikantům, kteří mi hrají do noty.

Jak se to tak stane, že je kousek smutku v minci?

Před tím, než ji tam hodím, ji stisknu v dlani a projdu si v hlavě, proč se vlastně neusmívám, no a hodím ji tam - a ten úsměv toho muzikanta se tak nějak přenese i na mě.

Dělíš se ještě s někým?

S dlažebními kostkami. Když jdu, počítám je. Přísahám, že do 87 mě vždycky všechny lítosti přešly.

A nechceš si o tom třeba někdy s někým promluvit?

Ale vždyť já mluvím.

S kým?

S nikým.

S nikým?

S nikým. A to je právě to kouzlo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama