but he changed and so did i

24. června 2015 v 1:39 | Muchachita
Jak moc zbabělé je spáchat sebevraždu?
Asi hodně.
Ale já jsem se stejně vždycky všeho bála, tak je to asi jedno..



Jak moc hloupé je psát dopisy každému člověku, na kterém mi záleží, zvlášť?
Jak moc pošetilé je věřit, že moji rodiče budou žít i po mé smrti?
Jak dětinské je být paralyzována strachem z vlastní smrti způsobené vlastní vinou z vlastní vůle?

Za devět minut je jedna hodina ráno.
Nejsem unavená. Nechci spát. Nechci jíst. Nechci mluvit, vidět, slyšet, cítit.

Za dvě minuty jedna.
Mám čistý papír, propisku a napsané "Promiň, tati." na první lince. Nevím, co dál bych napsala. Je (byl?) to vůbec můj otec? Rozhodně se tak nechoval.

Padesát pět minut do druhé hodiny ranní.
Mám čistý papír, propisku a napsané "Promiň, tati." na první lince. Nemám nic jinýho.

Čtyřicet devět minut do dvou.

Čtyřicet šest.
Už jsem poskládala pět origami jeřábů. Myslím, že dneska ještě nekončím.

Třicet sedm.
Ležím s hlavou na stole a koukám střídavě do zdi, do zrcadla a do obrazovky.

Třicet minut do dvou.
Nevím co mám dělat. Chtěla bych někoho obejmout. S někým mluvit. Nebo si s někým aspoň psát. Nebo aspoň vědět, že na mě někdo myslí...

Dvacet šest minut do dvou.
Už ani nebrečím, přestala jsem asi před 2820 vteřinami. Už na to nemám sílu.
Kašlu na pláč.
Na psaní.
Na myšlení.
Na cítění.

Dvacet čtyři minut.
A já jdu spát.
S čistou hlavou.
Plnou jednoho člověka.
A strachu.



if we could decide who we'd
love, it'd be a lot simplier
but much less
magical.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Páti Páti | Web | 24. června 2015 v 9:26 | Reagovat

Krásně napsáno... Já jen doufám že zrovna tento obsah článku zůstane pouze napsaný a nerealizovaný

2 womm womm | E-mail | Web | 25. června 2015 v 15:07 | Reagovat

Napísané to je naozaj krásne, v reále by to isto dobré nebolo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama