i stopped existing as soon as you left

17. srpna 2015 v 16:48 | Muchachita
Věřím tomu, že jednou, třeba za pět, deset let tě někdo náhodou potká třeba na ulici, nebo v supermarketu, zapovídáte se a on zmíní moje jméno, zeptá se, jestli o mě něco nevíš a kde vůbec teď jsem. Odpovíš, že jsi mě už roky neviděl, nepsali jsme si ani ti o mě nikdo nic neřekl. A v tu chvíli, kdy to vypustíš z úst ti dojde, jak moc ti chybím, jak velká chyba byla poslat mě k vodě. Nebudeš si jistý jestli vůbec ještě žiju. Kde žiju. A s kým. Jestli jsem doktorkou práv, medicíny, nebo obojího. Nebudeš ani tušit, jestli už zase někomu věřím, nebo jsem pořád tak nespolečenská a samotářská. Nebudeš vědět, jestli jsem potkala toho, kdo mě naprosto miluje, akceptuje a má rád tu "auru nevinnosti," co ti nestačí.0


Doufám že ti dojde, jak moc jsi mi ublížil. Jak moc bolely ty plány o tom, že si mě jednou vezmeš, ty rozhovory o tom, jak si představuješ, že stojíš ve velkém kostele u oltáře, koukáš ke vstupním dveřím stejně jako všichni přítomní a v momentě, kdy varhany začnou hrát, já vcházím v bílých šatech a ty jsi naplněný láskou a štěstím.
Taky doufám, že toho budeš litovat a že v každý další holce budeš hledat mě. Že si vždycky řekneš, že není jako já. Že já jsem měla tohle a dělala tamto, a vařila líp a dávala lepší a promyšlenější dárky, měla lepší bříško a pevnější prsa a že jsem víc milovala.

Neodpustím ti to. Nikdy. Neodpustím ti nic co jsi mi udělal a co tak hrozně bolelo. Nic z toho. Nic.

A upřímně doufám, že ti brzo dojde, že já to všechno myslela vážně. Když jsem řekla, že tě miluju, myslela jsem to tak. Cítila jsem to tak. A pořád to tak trochu cítím.
Nezáleželo (a nezáleží) na tom, jak moc v háji jsme oba byli (a jsme pořád), vždycky bych se snažila to zpravit, i když už by to bylo dávno zničené (a vždycky jsem se taky snažila). Přála jsem si, abys to byl ty. Přála jsem si, abychom to byli My.




Nechal jsi mě samotnou, slabou a nečekal jsi, že se někdy vzchopím, že budu létat.
Ale křídla zesílí rychle, když už jim klec v ničem nebrání.
Počkej a budu výš než ty, na výsluní, a tebe nechám pod sebou ve stínu.



You put me through hell
and i called it
love
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 jen-malinko jen-malinko | E-mail | Web | 17. srpna 2015 v 17:59 | Reagovat

:( tohle je hrozně smutný...

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 17. srpna 2015 v 20:23 | Reagovat

Stává se...

3 may may | Web | 18. srpna 2015 v 0:14 | Reagovat

This bird has flown...

Jen leť. Na světě je dost náhradních klecí pro každého. Třeba jsou míň zlatý a míň bolí.

4 Mischelle Mischelle | Web | 30. srpna 2015 v 14:37 | Reagovat

Krásný ale zároveň smutný článek, perfektně napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama